Pixa
Saigon příjezd
Když jsme konečně vystoupili v Ho Ci Minu alias Saigonu, tak jsme nevěděli co dál, nikdo se o nás nepřál z taxikářů ani naháněčů na hotel (to si vysvětluju tím, že nikdo nepočítal, že by někdo minibusem přijel), až když jsme tam chvíli zmateně pobíhali tak si nás začali všímat a nechali jsme se odvézt do místní čtvrti pro baťůžkáře, kde jsme si našli hotely. Hotely říká proto, protože jsme tentokrát spali odděleně, původně jsme byli ve stejném hotelu, ale pak Kristýna zjistila, že jim nefunguje světlo a tak šli zkusit jiný pokoj a ten se jim nelíbil taky a tak odešli a my zůstali. Nakonec ještě něco obešli, než si vzali vyhovující guesthouse za 22$. Já s Míšou jsem měl za 11 dolarů s klimatizací, která nefungovala, ale potkali jsme pár turistů a prý se tu dá spát i levněji a lépe.
Po ubytování jsme se šli najíst a skončili jsme v pouličním stánečků, kterých je tu na jedné ulici v noci asi tak 100. Principem u těhlech stánků v Saigonu je, že všichni sedí v řadách u sebe, aby se tam vešlo víc lidí. Proto se nás pan majitel snažil přimáčknout k jiné skupince, ale Kristýna se sekla, že si k nikomu nebude přisedávat a nakonec odešla s tím, že si dá pivo v nějaké „normální“ restaurací. Po pár minutách za ní odešel i Muff a tak jsme s Míšou zůstali na pivu sami a přisedli si k té skupince, kam nás pan majitel namačkal.
Byli to fajn lidi. Jednalo se o dva Vietnamce a jednoho Belgičan. Byli to kamarádi pac Belgičan sem jezdí už šest let. Vietnamci nakonec odešli a tak jsme pokecali s Belgičanem. Ten byl v pohodě a aspoň jsme zjistili, že se v Belgii pracuje jen 4 dny v týdnu a že si žije tak, že může každý rok na 5 měsíců vypadnout do Asie a žít tady. No prostě někdo se umí narodit :). Míša si dala hranolky a já nic, páč jsem to raději moc neriskoval se střevama a šli jsme spát.
Saigon
Ráno mě zase probudily střevní potíže, ale aspoň jsem se stihl v klidu osprchovat a vyčistit si zuby, než Mísu probudilo vedro v pokoji. Asi v 10 hodin jsme měli sraz s Mufem a Kristýnou a šli jsme společně na snídani. Snídaně byla dobrá, ikdyž se zase jednalo o vaječnou omeletu s bagetou. Saigon je poněkud dražší město, takže snídaně stála asi 60 Kč.
Po snídani jsme se chtěli vydat do města, ale holky si vzpoměly, že chtějí poslat ještě pohledy co mají na pokoji a tak jsme se vrátili k hotelům. Po opětovném srazu jsme se konečně vydali do města. Bylo strašné vedro a tak jsem byl za chvíli úplně mokrej. Plus jsem byl nějak unavenej a tak jsem byl rád, že jsme toho dneska moc v plánu neměli.
Jako první jsme viděli několik parků, kterýma jsme procházeli cestou do muzea Války. Parky zde mají opravdu pěkné a prostorné a lidé v nich cvičí a odpočívají. Jsou to vítané oázy klidu a stínu v tomto velkém rozehřátém kotli jménem Saigon. Každopádně na první pohled je znatelné, že Saigon se od severu liší, ulice jsou prostornější a větší, plus výše zmíněné parky jsou na každém rohu. Město má také svoje „business centrum“, kde jsou vysoké budovy, módní butiky a restaurace.
Abych se ale vrátil k naší baťůžkářské výpravě, tak jsme se přes parky a ulice dostali k muzeu Války, které bylo stejné jako všechny ostatní, které jsme doposavaď potkali. Klasicky zde uvidíte demonstraci americké válečné vyspělosti a hrdě články o tom jak Vietkong porazil tohoto obra. Jak Američané byli zlí a zmrzačili chemikáliema lidí a zničili zemi a jak zavírali lidi do klecí, kde se dalo sotva ležet. Prostě zase jen jeden pohled na věc, ikdyž je jasné, že obě strany by udělaly cokoliv, kdyby to druhou stranu zastavilo, nebo zničilo. Ani se nedivím Míše, že do muzea nešla a šla raději na kafe.
Po muzeu jsme se vydali k paláci Nezvávislosti, což bylo stejně ošklivě jako nás Kongresák a tak jsme se tam ani nazastavili. Pokračovali jsem pak dal ke katedrále Notre-Dame. To byl kostel, před kterým byla socha panny Marie. Na chodníku před kostelem měla nějaká škola venkovní vyučování hudebky a tak tam děti hráli na bubínky. Dokonce i místní dělňasové se kolem dětí shlukli a ze stínu stromů je pozorovali a poslouchali jak hrají.
Dále jsme pokračovali k modernímu business centru Saigonu, kde jsme našli budovu opery a nakonec velikánský mrakodrap, který hlásal, že je 5. největší mrakodrap na světě. Jako první však byl uveden Empire Státě Bulding v U.S.A. a tak už asi nebude 5. největší, jelikož první je myslím mrakodrap v Dubai. Na střeše měla být vyhlídka, na kterou jsme se chtěli podívat. Bohužel stála asi 200 Kč na osobu a tak jsem to s Míšou oželeli s tím, že stejné Saigon ze vzduchu uvidíme zítra z letadla. Muff s Kristýnou tam však šli a tak jsem Muffovi dal foťák, aby ze shora vyfotil město, kdyby tam bylo něco zajímavého. V čekání na Muffa s Kristýnou si Míša dala kukuřici a smaženej sýr na špejli.
Když pak slezli ti dva dolů, tak jsme se vydali k vodě, ale tam to nebylo moc pěkné a tak jsme se vydali na naši poslední zastávku a to na místní trh. Cestou jsme si dali oběd, jelikož jsme narazili na polední menu v jedné normálnější kavárně a tak jsme zaplatili 49 Kč za hlavní jídlo i s polévkou.
Místní trh byl v jedné velikánské budově, takže trochu zklamání, že se nebudeme prodírat uličkama, ale stánkama v zatuchlé budově, ale i tak jsme tam dokázali zůstat víc jak dvě hodiny. Dokoupili jsme poslední „důležité“ věci a pak jsme už s Míšou čekali na domluveném místě na Muffa s Kristýnou. Chvíli jsme čekali, ale neodpovídali ani na sms a tak jsme pak šli na hotel s tím, že jsme jim napsali, že už jsme šli. Kupodivu „shopovali“ ještě tak hodinu 🙂 My však bohužel taky, páč jsme se přesunuli, z trhu do ulice Bui Vien, kde je ráj hospůdek, hostelů a baťůžkářů, kde jsme poblíž bydleli, ale místo na hotel jsme šli pro Míšu shánět ještě boty, páč měla jen sandále do letadla. Nakonec to dopadlo tak, že jsme měli novou tašku pro Míšu, ale žádné boty :D. To už ale tušila, že mě to už nebaví a tak jsme šli na hotel. Na hotelu si však uvědomila, že boty fakt potřebuje a tak běžela zpátky sama s tím, že se sejdem v 7 na večeři, kterou jsme zatím po sms dohodli s Muffem.
Míša přišla před 7 sice s botama, ale totálně mokrá, jelikož začalo venku hodně pršet z toho dusna a tak jsme večeři odložili ještě asi o půl hodinu. Pak jsem se šli rozšoupnout do nedaleké restaurace. Po jídle jsme chtěli jít ještě na pivo a tak jsme se znovu vydali do ráje hospod v ulici Bui Vien, což se ukázalo jako chyba, páč holky znovu zapadly do obchůdku a nakupovaly bůh ví co. Tak jsme to tam s Mufem obešli a našli pár očividných „bordelu“ a nakonec jsme si sedli na pivo a čekali na holky. Ty pak přišly a zase odběhly, než si konečně sedly. Já už pak byl ale unavnej a tak jsme s Míšou šli spát a Muff s Kristýnou zůstali ještě na pivu.
Saigon – odlet
Ráno mě zase probudili střeva a tak jsme byl na sraz na snídani připravenej už celkem brzo 😀 (sraz jsme dohodli večer na pivu, než jsme šli spát). Na sraz, ale klasicky všichni přišli pozdě a než jsme našli místo, kde se nasnídáme, tak už jsme měli tak 20 minut do domluveného odjezdu. Páč jsme chtěli v 8:30 odjet taxíkem na letiště. Než nám udělali snídani, tak jsme ztratili dalších deset minut a tak jsme se najedli celkem kvapem.
Po snídani jsme si vyzvedli bagáž a s recepční z hotelu Muffa a Kristýny jsme šli na hlavní ulici, kde nám paní měla stopnout taxi a domluvit cenu až na letiště za 160 Kč. Nejdřív jsme se ale rozloučili s Kristýnou, jelikož ta tam ještě zůstávala, protože ji spoj do Quataru letěl až někdy večer. Po rozlučce jsme se už nasedlili do tága a vydali se na letiště. Taxikáři jsme nedokázali vyvrátit, že nejsme Němci, ale Češi a tak nám furt ukazoval německá auta na ulici a říkal, že jsou nejlepší na světě a že Německo je „good“ atd.
Pak už nás taxikář vyhodil na letišti, zaplatili jsme mu a vydali jsme se na check-in. Check-in byl takovej divnej, kufry nám odbavili až do ČR, kdežto letenky nám dali jen do Moskvy s tím, že si máme v Moskvě udělat novej check-in do ČR. V tu chvíli nás nějak nenapadlo, že se povětšinou check-in dělá před pasovou kontrolou a že budem možná potřebovat v takovém případě víza do Ruska. Na to jsme přišli, ale až v letadle.
Po pásovce v Saigonu jsme prošli k rentgenum, kde jsem zjistil, že se do letadla snažím propašovat svůj švýcarský nožík, což byla teda kurevská chyby, pač jsem tím pádem o něj přišel a můj milovanej nožík mě musel opustit a zůstat v kapse nenechavého vietnamského celníka :(. No prostě za blbost se holt platí. 🙁
Pak už nás čekal jen boarding a 9,5 hodinový let do Moskvy, který jsme nějak prežili.V Moskvě jsme pak naštěstí potkali info centrum Aeroflotu, kde nám letenky vytisknuli a tak jsme mohli odletět do ČR. Let do ČR trval jen 2 hodiny, asi kvůli příznivému větru jsme v ČR byli o 20 minut dřív. Pak už jsme počkali na zavazadla a rozloučili jsme se s Muffem a čekali na náš odvoz domů.
A to je konec naší cesty.
Celkový plán naší cesty
Celový plán naší cesty naleznete zde.
