Kambodža 10 – Phomh Phen

Přijezd do Phomh Phenu

Tak cesta do města Phomh Phen naším „divno busem“ netrvala 6 hodin, ale asi 9. Autobus stavěl každou chvíli na záchod a vůbec, táhlo se to jak smrad. Když už zastavil na záchod, tak jen v poli, takže pro holky to byla lahůdka. Plus tam byla taková pekelná klimatizace, která foukala hodně vlhkej vzduch. Mě foukala jen na určité části těla, takže jsem měl v noci pocit, že se potím a mrznu zároveň. Plus člověk z onoho polo-lehu sklouzával do podřepu, takže jsem se několikrát probudil s nutkavou potřebou si natáhnout nohy.

Po výstupu z autobusu v Phomh Phenu jsme se nechali za 4$ odvézt TukTukem k našemu hotelu, který jsme si rezervovali dopředu přes internet po zkušenosti ze Siem Reap, kde jsme hledali hotel hodně dlouho. V hotelu jsme si došli na záchod a mě dohnala sračka, která mě provází od té doby zatím furt, ale trochu si myslím, že to mám z té klimatizace, vedra a nevyspalostí, páč jsem jedl to co ostatní a jim nic není. No každopádně jsem se nadopoval Ercefurylem a vyrazili jsme na snídani, jelikož naše pokoje nebyly připraveny. Obešli jsme klasicky několik bloků, než jsme zjistili, že to asi nejlacinější bylo u nás v ulici, a tak jsme se do ní vrátili.

V naší ulici jsme se zase nedokázali dohodnout do jakého podniku zajdem. Nakonec to rozštípla Kristýna a vybrala si restauraci. Snídaně byla celkem zajímavá, obsluhoval nás evidentně teplej hošík, který nemluvil moc extra anglicky a tak jsme tak trochu trnuli, co nedonese z toho, co jsme si objednali. Hošík nezklamal a donesl mě a Muffovi slaninu s parkem a zapomněl na vajíčka, kvůli kterým jsme si to objednali a ještě tvrdil, že vajíčka v menu nejsou napsána,což jsme mu v menu ukázali, načež uznal chybu a odešel zpět dokuchyně, vajíčka pak přinesl s tím, že je v kuchyni novej kuchař a zapoměl je tam dát, což nevysvětluje proč nám tvrdil on, že tam vajíčka nejsou.

Po snídani jsme šli na pokoj trochu se zregenerovat. Pokoje byli malé, ale ušli. Až večer jsem si všimnul, že tam není ovládání na klimatizaci a že za to ovládání je nutné si připlatit, nějak jsme to ale zvadli bez ní. Spíš než to mi vadilo, že se člověk od první chvíle lepil kprostěradlu a tak jsme raději pak v noci spal ve spacákové vložce.

Dali jsme si oraz do 13:00 plus jsme si dali s Míšou znovu vyprat, ale byl to trochu boj, jelikož jsme potřebovali, aby to bylo hotové ráno v 7, tak jsme si museli připlatili půl dolarů s příslibem, že se to pokusí stihnout (ve Vietnamu to stíhaj teda za 2 hodiny cele bez žehlení). Pak už jsme se vydali do centra.

Masové hroby a Rudí  Kmérové

Pro mě to byl očividně špatnej nápad, páč mě po prvních krocích začalo bolet znovu břicho. Naštěstí jsme si nakonec vzali TukTuk za 10$, který nás vzal k masovým hrobům v Phomh Phenu, a pak do muzea genocidy. Abych vysvětlil proč jsme si z celého města vybrali masové hroby, tak uvedu toto: Rudí Kmérove v čele s Pól Potem tu v sedmdesátých letech vyvraždili čtvrtku populace z politických a jiných důvodů a byla vyhlazena veškerá inteligence a nastaven tvrdý komunismus.

U masových hrobů lze koupit několik druhů vstupného. My bez vědomosti, že to jde jsme si koupili vstup za 6$ s audio průvodcem ve sluchátkách. Ještě byla možnost si koupit za 3$ vstup bez průvodce a pak varianta s živým průvodcem, tím si ale nejsem jist. Každopádně bych doporučil ty sluchátka, jelikož bez nich, tam prakticky nic není, kromě malé, ale vysoké budovy plné lidských lebek. Tam začal povídat i průvodce do sluchátek. Lebky v této budově jsou z místních masových hrobů a u každé lebky bylo barevné naznačeno, jak byl člověk zabit a mučen. Povětšinou to byla rána tupým předmětem do lebky, jelikož kulky jak už to bývá byly drahé a dozorci prostě asi rádi všude na světě dělaj zvěrstva, takže ještě před zabitím jim povětšinou něčím vymlátili zuby a uřezali uši, ženy znásilnili atd.
Od budovy s lebkama pak vedla pěšina okolo jednotlivých míst, kde skoro nic nebylo, jelikož to tu Američani prý vybombardovali, když bojovali proti Vietnamu (pro vysvětlení: Vietkong se schovával v Kambodže právě před Američany a tak to tu američani kropili pumama jedna dvě) Průvodce ve sluchátkách měl ale příběh u každé lavičky a stromů, která tam byla. Příběh mělo skoro vše. Na jednom stromu veselí děti za nožičky a mlátili do nich bambusovejma holema, na druhém stromě byl zase reproduktor, kde se pouštěla muzika, aby nebyl slyšet nářek právě zabíjených. Jediné co v reálu připomínalo masové hroby byly zarostlé dolíky, odkud byla vykopána těla obětí režimu.

Po prohlídce jsme si to zamířili k muzeu genocidy, což byla bejvala škola, která za Pól Pota sloužila jako vězení pro lidi, kteří končili v masovém hrobě, který jsme viděli jako první. Zde vstup stal 3$ a jednalo se o asi čtyři trojpatrové budovy, které sloužili jako cely a mučírny. V některých místnostech byly fotky a spisy jednotlivých vězňů, za co byli zadrženi.

Pak už jsme se TukTukem nechali zavést k našemu hotelu a zašli jsme na večeři, kde jsem si dal s Míšou kuřecí tortilu, pak už jsem unavenej došel na hotel a ostatní šli ještě k prezidentskému paláci. Já odpočíval a dopisoval blog, páč jsem to teď moc nestíhal, tak jsem aspoň dohnal resty 🙂

Celkový plán naší cesty

Celový plán naší cesty naleznete zde.