Pixa
Kazbegi – Den první
Ráno jsme v Kazbegi vstali v půl deváté a dali jsme si snídani za 10 GELu , což byla královská hostina. Dred už vypadal o trochu lépe a tak vyrazil s námi na výlet k místnímu kostelu Nejsvětější Trojce v kopcích. Nejdříve jsme chtěli ještě ve městě pokoupit nějaké vody, což nakonec bylo státně rozhodnutí, jelikož jsme zjistili, že kostel je úplně na druhé straně Kazbegi než jsme si mysleli.
Stoupání začlo kousíček za vesnici Kazbegi, kde se k nám přidali také dva psi, které jsme pojmenovali Ben 1 a Ben 2 a vydrželi s námi až na vrchol. Byli to fakt raplové, furt pobíhali okolo nás a jakmile spatřili krávu na cestě, tak na ni začali štěkat dokud krávu nezahnali mimo cestu. Cesta samotná byla ze začátku celkem strmá, jelikož jsme si na můj bláznivej popud vybrali prudší cestu s tím, že si tu mírnější necháme na sestup kvůli kolenům atd. Cesta nakonec měla asi 700 metrů převýšení a asi po hodině útrap jsme se vykodrcali na loučku vedle onoho kostela.
Panoramata zde byla fakt super a tak jsme na loučce dali odpočinek a nakrmili jsme psi, a udělali jsme pár fotek. Stále bylo celkem pěkně a tak jsme se rozhodli, že půjdem ještě o kousek výš na protější vrcholek, abychom se z něj koukli na údolí a hory za ním. Bohužel asi uprostřed výšlapu začalo strašně pršet a tak jsme na vrcholu vlastně nic neviděli a mnozí z nás tak konečně ozkoušeli, co vydrží naše oblečení převážně z Decatlonu.
Při sestupu se do nás pustil ještě silný boční vítr, který působil velmi nepříjemné, jelikož vám pak začli prochládat všechny části těla, které jste měli nezakryté. Každopádně, než jsme došli zpět ke kostelu tak bylo zase po dešti a mohli jsme si tak prohlédnout kostel a nechat na sluníčku uschnout promoklé oblečení. S počasím je to tu obecně takové nepředvídatelně minimálně dvakrát denně tu prší a nikdy nevíte na jak dlouho.
Po prohlídce kostela jsme se vydali onou druhou cestou zpět do Kazbegi, která vedla podél potoka a byla fakt překrásná a ke konci cesty nás štěstěna obdarovala ještě malou zřícenou věží, jenž krásně podtrhovala panoramata hor okolo.
Ve vesnici jsme si chtěli dát čaj na náměstí, ale nakonec jsme zkusili jednu hospodu na okraji vesnice Kazbegi. Jenže místo čaje jsme si dali nakonec vítězné pivo a při dopíjení druhého piva začalo zase venku strašně pršet, což pan hostinský věděl jak využít a začal nám nosit deky na zahřátí a panáky na ochutnání. Nakonec nám pustil karaoke a nalil do nás další panáky a pak už bylo jasné, že jen tak neodejdeme, což se taky tak stalo. Nejdříve jsme zkoušeli nesměle karaoke, pak už trošku smělejš, pak zpívali s námi i Gruzínci od baru a pak jsme si z toho udělali malou taneční party s písničkama z youtube. No bylo to divoké…
Nakonec jsme se dostali ven, ikdyž půlka tam ještě zůstala a pila panáky. My šťastnější jsme zatím na ubytku objednali večeři a popili trochu vína, než přišla totálně opilá druhá půlka naší hospodský delegace. No a jelikož jsme začali asi ve tři a bylo deset, tak jsme už moc nezapařili a šli jsme radši spát (někteří z nás víc povinně než by asi chtěli 🙂 )
Kazbegi – den druhý
Druhý den ráno v Kazbegi se všem vstávalo blbě a jedinou naší zábavou bylo vystřízlivět a dostat do sebe nějaké to jídlo. S lehkou trapnosti na duši jsme pak sledovali na mobilech ostatních, co kdo vyváděl v předešlém večeru. Takže jsme se dozvěděli, kdo byl nejlepší karaoke zpěvák, kdo jezdil na dětském kole, kdo si sundal tričko a ukazoval svaly, kdo tancoval jen v podprsence, kdo šel do sklepa pro nakládačky a kdo usnul ve své vlastní polívce.
Přes všechnu tuto trapnost a sebeopovržení jsme se dokázali nakonec zmátořit a vydat se na náš výlet k místním vodopádům Gveleti. V lokálním infocentrum pro turisty jsme se informovali jak dlouho by nám to mělo k vodopádům trvat, což se pak jako vždy neshodovalo s realitou. Paní z info centra nám totiž tvrdila, že to bude jen 4 km a že tam za chvíli jsme, nakonec to bylo přes 8 km a za chvíli jsme tam nebyli, jelikož většinu cesty jsme šli po silnici, sice z kopce, ale byla to jediná místní cesta, která vedla do Ruska (od ruských hranic jsme prý jen asi 10 km), takže po ní vesele jezdili kamiony nebrajíce zřetel na usoplený turisty šinoucí se tu z kopce dolů, což dokazoval i fakt, že Karlovi spadnul dvakrát jeho party klobouček 🙂
Cesta nakonec nějak utekla a mi jsme se konečně dostali na odbočku, kde začal závěrečný výstup k našemu vodopádu. Verča s Karlem se drželi na předních pozicích a mi otylejšího charakteru (tzn. nenadnášel nás vítr při každém kroku) jsme se pokoušeli udržet tempo. Výstup však asi nebyl zase tak dlouhej a asi za hodinu jsme se vyškrábali k vodopádu. Bohužel přímo u něj hrozně foukalo a tím pádem o to víc „pršelo“ z vodopádů a tak jsme rozvinuli naše tábořiště o něco výše, kde jsme si dali sušenkový a Manový dlabanec a asi hodinové válení, než jsme vyrazili na cestu zpět do Kazbegi.
Jelikož už jsme byli unaveni, tak jsme se rozhodli, že do Kazbegi vezmeme nějakou maršutku (takové větší taxi pro více lidí) bohužel nás nikdo nechtěl vzít a tak jsme museli zahájit osmi-kolometrový výšlap do kopce, zpátky do vesnice. Pokoušeli jsme se stopovat, ale nikdo nám zprvu nechtěl zastavit a tak jsme pokračovali v cestě k vesnici s palci vzdviženými pokaždé, když projelo okolo nás auto.
Nakonec se od nás odpojila Veronika s Karlem, když už usoudili, že nic nestopneme, s tím, že se jim nechce jít po silnici a že zkusí cestu podél řeky. Což znělo jako příjemný plán, ale při představě, jak se budem brodit kamením a vracet se až zjistíme, že to není průchozí, jsme tuto myšlenku zavrhli a pokračovali jsme dál po silnici bez nich.
Stopařovo štěstí se na nás nakonec usmálo a asi po 20 projetých autech nám konečně zastavila dodávka s dvouma dělníkama, kteří nás usadili mezi své náčiní dozadu do dodávky a svezli nás do zpátky do Kazbegi. Takže jsem ušetřili čas a ještě to bylo zadarmo. Po příjezdu jsme šli prohýřit ušetřené peníze do hospody, kde jsme si odpočali. Jelikož jsme měli ještě spoustu času, tak Radek naplánoval výlet ke klášteru kousek za Kazbegi. Dred bohužel šel radši spát, páč nebyl furt fit a tak jsme vyrazil jen já Radek, Zuzka a Verca.
Cesta nebyla zas tak těžká, takže jsme si zašli asi jen jednou 🙂 A když pominu moji totální lenost po pivu, tak to byla pěkná procházka. Jen škoda, že fara, nebo co to vlastně bylo byla postavena nedávno a ještě k tomu kýčovitě a asi měla připomínat hrad. No kromě výhledu tam nebylo co vidět a co dělat a tak jsme se vydali tentokrát po lesní pěšině zpět.
Ve městě jsme dokoupili ještě zásoby a šli jsme na homestay, kde jsme dali sprchu a zašli jsme ještě s Radkem na večeři do města, kde jsme si chtěli dát něco lokálního, co jsme ještě neměli. Vybírali jsme ale tak dlouho, až jsme přebrali, jelikož já si dal místní verzi gulášové polévky a Radek rizoto :D… Njn to tak bejvá, když nevíte co vám vlastně přinesou a rozhodujete se podle malého rozmazaného obrázku menu:) Ale sníst se to dalo, teda pokud by vám nevadilo, že je ve všem koriandr.
Cestou zpět jsme potkali taxikáře, se kterým jsme ráno řešili odjezd z této oblasti a podařilo se nám srazit cenu dolů, nicméně jsme stejně chtěli jet maršutkou, která by nás vyšla na méně 10 láry na osobu a tak jsme ho odmítli a šli jsme za ostatními dopít naše zásoby vína. Taxikář to ale nevzdal a ještě se u nás večer objevil a nakonec jsme se dohodli, že nás povozí po městech kam jsme chtěli za 150 láry a tak jsme na to kejvli, dopili víno a šli jsme spát, páč zejtra v 8 nás vyzvedne a vydáme se na cestu.
