Gruzie 01 – Tbilisi

Cesta do Gruzie začala tentokrát už v Dejvicích, kde jsme se všichni sešli na oběd. Abych vyvsvětlili s kým, že jsem to vlastně jel, tak bych tu musel vyplejtvat hodně místa a málo koho by to asi zajímalo. Ve zkratce jsem se vetřel na výlet oněm lidem, které jsem potkal v Izraeli a tak si přečtete případně něco o nich v příspěvku z Izraele. Jmenovitě je to Radek, Zuzka, Verča, Karel, druhá Verča a Ondra neboli Dred.

Je to zatím největší skupina, se kterou jsem kdy někam jel a tak jsem obecně zvedávej jak to všechno dopadne. Zatím nás ale provází smůla, pokud se to tak dá nazvat. Jako první si to vybral Dred, kterej si hned v hospodě na Dejvické zapoměl sluchátka a tak se pro ně musel vrátit.

Po příjezdu na letiště jsme si udělali pár selficek a plni očekávání jsme nasedli do letadla a čekali na odlet, nicméně po půl hodině čekání, kdy jsme se nehnuli ani o centimetr nám došlo, že asi jen tak neodletíme, což nám po pár minutách potvrdil i kapitán letadla. Nakonec jsme v letadle trčeli bezprizorně asi hodinu a půl, než jsme vzlétli.

Let probíhal nakonec celkem ok, jelikož jsem obsadil poslední volnou trojku vzadu a let jsem prospal. Bohužel kvůli spoždění jsme již nestihli v Istanbulu nikam zajet a tak jsme se jen šli vyvětrat ven a pokračovali jsme ve naší cestě do Tbilisi. Ta opět měla podle mé drobné průtahy při vzletu, kdy jsme asi přes půl hodiny bezcílně jezdili po runway než nám dal někdo zelenou.

Tenhle let byl poněkud zvláštní, jelikož na palubě pro změnu zkolabovala nějaká paní a tak ji tam křísili až do příletu, kdy k ní všichni čumilové z letadla málem nepustili ani doktora. Po příletu do Tbilisi bylo bohužel okolo třetí hodiny ranní a tak jsme usoudili, že přespíme na letišti.

Letiště ve Tbilisi je ale opravdu malé a tak jsme se umístili do ozdobné umělé zahrady pod eskalátorama, kde jsme si pod umělou palmou na umělé trávě udělali svoje cikánské tábořiště. Podařilo se mi ale usnout asi až tak v pět a tak jsme do 7 do rána, kdy nám odjížděl autobus do Tbilisi, naspal asi tak 1 hodinu.

Ráno po budíčku a rozpuštění naší osady jsme dali rychlou hygienu na letišti v Tbilisi a vydali jsme se hledat autobus do centra, kterej jsme našli opravdu rychlé jelikož stavěl takřka před vchodem. Byla to ale stará a hlavně malinká rozvrazaná herka, kterou jsem s pár turisty zaplnili až ke dveřím, což bohužel nebránilo naší paní průvodčí do autobusů narvat ještě asi tak deset místňáků.

Autobus do centra jinak stojí 0,5 láry, což je asi 6 korun za cestu, která trvala asi hodinu. V autobuse jsme se seznámili ještě s párem z Cech, který nám vlastně dělal živý štít před návalem ranních Tbilisanů směřujících za prací.

Po výstupu z autobusu v centru Tbilisi jsem tak trochu bezradně bloudili po centru a hledali jsme otevřenou restauraci, či kavárnu, kde by jsme si dali snídani. Nakonec jsme našli jeden podnik otevřený hned naproti koncertní hale.

Původně jsme si chtěli dát jen kafe, ale číšník nám přinesl kompletní menu a tak nás všechny zaujalo jídlo s názvem chačapuri, což jsou různé variace něčeho jako pizzy, která je udělaná do takové loďky. Moje verze asi nejvíce připomínala guláš v bochníku chleba, ale ostatní měli zajímavější obměny. Bohužel než jsme tuto místní specialitu mohli vůbec ochutnat, tak jsem nejdříve museli vyřešit problém s tím, že číšník jak jsme zjistili vlastně vůbec neumí anglicky a jediné čemu z naší objednávky rozuměl byly názvy kafe, které jsme si porůznu objednali a tak jsme si pomocí rukou a nohou objednali znovu.

Ztráta pasu

Mezi tím se však stala daleko podivuhodnější věc Zuzce. Najednou ji od její mami přišla SMS, že v autobuse, kterým jsme jeli, Zuzka ztratila pas a že ho má u řidiče autobusu a že se nim má spojit. Asi chápete naši a hlavně její rozpačitost, když vám někdo tisíce kilometrů od vás řekne, že jste ztratili pas a ještě vám řekne kdo onen pás má 😀

Každopádně na číslo řidiče jsem zavolali a dohodli jsme si schůzku ve městě. Až večer jsme zjistili, že onen český pár, se kterým jsme se bavili v autobuse pas našel a jelikož to byli čirou náhodou policajti, tak se jim nějak podařilo najít číslo na Zuzčinu mámu a nějak to všechno zařídit. Ale to odbíhám od dějové linie.

Most míru a lázně

Po schůzce s řidičem autobusu, který na nás čekal u opery s plným autobusem lidí, jsme se vydali k řece hledat prosklený most (The bridge of Peace), který chtěl vidět Karel. Ten jsme po nějaké době našli, ale Karlovi se nesplnil sen a neprošel se po něm, jelikož jsme mu nějak nakukali, že se po něm projde cestou zpátky, bohužel zpět už jsme touto cestou vůbec nešli. 🙂

Po mostu jsme viděli jěstě divadlo a také starou basiliku Anchiskhati. Poté jsme došli k syrným historickým lázním, kde se kluci a Verča od Karla rozhodli objetovat 3 lary na hlavu s tím, že si to vyzkoušej a já s holkama jsme šli trénovat raději hospodské povalečství na místní zahrádku na náměstí. A jelikož rovněž přestalo konečně na chvíli pršet tak jsem si dal na náměstí před zahrádkou svoje cviky na vyhřezlou ploténku, takže se na mě všichni koukali jako na blba a holky si mě při tom samozřejmě fotily.Když jsme se zase všichni sešli, tak kluci nevypadli moc načení, jelikož lázně byli plné tlustejch nahejch místňáků, kteří si tam holili kde co.

Lanovka nad město

Po převyprávění zážitku z lázní jsme se vydali na kopec nad město k Tbilisi TV tower, ze kterého vedla na vrchol lanovka, kde byl zábavní park. Pro představu to tam vypadalo jako holešovické výstaviště mimo sezonu, ale s více pevnejma atrakcema. Lanovkou jsme se nakonec také projeli a prošli jsme si každej dle svého zájmu park. Potkali jsme se pak na pivu, kde jsem shledal zajímavej fakt, že lidé zde asi neuměj moc anglicky, jelikož se mi stalo, že když jsem se zeptal kolik něco stojí tak mi to rovnou namarkovali a přinesli, což v případě Pringles za 77 Kč měl být opravdu jenom informativní dotaz. Což ještě podtrhoval číšník z rána, kterej byl taky úplně mimo.

Odjezd do Kazbegi

Po zábavním parku jsme už byli tak unavení, že jsem se nechali svést za 15 laru na centrální „autobusák“, kde jsme si pronajmuli maršutku (auto pro více lidí, ala transit atd) a vydali jsme se za 150 lárů do Kazbegi, což je vysokorská oblast na na severu. Sice cena byla předražena asi o 45 laru, ale zato jsme jeli jen my a říkali jsme si po cestě, kde chceme zastavit atd, a tak jsme viděli a vyfotili úžasná místa, která nám postupně rozkřikla horská oblast.

V Kazbegi se nás ujal naháněč a odvezl nás na homestay, kde jsme obsadili dva pokoje a vydali jsme se pro večeři, teda až na Dreda, na kterého něco leze a tak zůstal s Paralenem v posteli. Město má několik obchodů s potravinami a tak je tu výběr celkem široký, ale také bohužel o něco dražší, jelikož je to turistická oblast…

Nakoupili jsme věci na večeři a u stolů v jídelně jsme si to snědli s dalšíma putovníkama ze španělská a polská, kteří teď bujaré za našimi zdmi hrají na balalajku a pozpěvuji… Já jsem ale bohužel totálně grogy a jdu spát, jelikož jsme za posledních 48 hodin naspal nula nula nic a tak si myslím, že mě balalajka neprobudí.