Pixa
Ráno kolem 9 jsme se rozloučili s Alešem a vydali jsme se na Západní pobřeží. Západní pobřeží v našem podání znamenala pobrežní cesta, která vede ze San Francisca až do San Diega. My jsme měli v plánu po ní ale jet jen cca k Santa Marii a odklonit se na Bakesfield. Před začatkem cesty jsme ale museli jet nakoupit. A kam jinam v USA jet nakoupit než do Walmartu.
Z ftipu z internetu jsem tam čekal divné lidi, ale je to asi stejnej vzorek lidí, jaký je tu k vidění i běžně na ulici. Co se zboží týče, tak je zde samozřejmě všechno, co známe, ale v mnohokrát větším balení (větší chipsy, větší sprcháč, větší kelímky na CocaColu v McDonďáku atd), cenově to však vyjde nastejno jako u nás mi tak nějak přišlo.
Po nákupu a obědě u McDonďáka, kterej je součástí Walmartu, jsme se vydali konečně na cestu po západním pobřeží, kterou jsme díky spravené GPS našli úplně v pohodě. Cesta po pobřeží začínala vypadat velmi malebně a po nějaké době jsme se rozhodli, že zkusíme poprvé natankovat. Je to poněkud divný způsob, jelikož musíte strčit do stojanu kartu rychle ji vytáhnout a následně zadat vaše PSČ (v průběhu cesty jsme zjistili, že kartou u stojanu můžete jako Evropan zaplatit jen výjimečně, jelikož ono PSČ je povětšinou kontrola na to zda jste z USA a když nejste, tak máte smůlu). Pumpy jsou jinak celkem podobné jak u nás a co se týče záchodu, tak Muff to popisoval asi jako zážitek z Trainspotingu. Já osobně jsem si tam ani netroufnul vstoupit.
Po natankování jsme se ocitli konečně na dohled u oceánu a proto jsme zastavili na první pláži co jsme viděli a šli jsme si zchladit nohy do vody. Voda byla kupodivu hodně studená. Nicméně jsme nemeškali a vydali jsme se dál, jelikož nás měli čekat různé skalnaté výhledy na oceán, mosty a vodopády.
Point Lobos State Natural Reserve
Jako první jsme stavěli u Point Lobos State Natural Reserve, kde jsme u vstupu do parku odevzdali 10 dolarů a dostali jsme za to brožurku v češtině :). Park je proslulý pobřežním kvítím a lvounama, což je něco jako tuleň. Nicméně kytky byly předešlým suchem asi už odkvetlé a lvouny jsme slyšeli jen z dálky, jelikož byl na ostrově, na který se nedalo dostat a i tak byl v mlze. Věřím ale tomu, že za jiného počasí si tam člověk může užít pěkné procházky okolo pobřeží…. Bohužel čekalo nás veliké zklamání, po půl hodině cesty se na pobřeží dostala strašná mlha a každý z výhledu tak byl ochuzen o výhled na onen oceán, u kterého jsme tak trochu doufali, že nám nahradí Yosemity, jelikož kvůli požárům v místní lokalitě, jsme se rozhodli jej z naší cesty vynechat.
Bixby Creek Bridge
Pak následoval Bixby Creek Bridge, kterej jsme nejdříve přejeli, jelikož nám připadal stejný jako dva mosty před tím, jediná jeho výhoda je v tom, že je trochu do zatáčky a tak se dá lépe fotit, bohužel byl také v mlze.
Julia Pfeiffer Burns State Park
Dalším místem, u kterého jsme se zastavili byl Julia Pfeiffer Burns State Park, kde za parking, posléze projití parku, chtěli zase deset dolarů, naštěstí zde vstupné nikdo nevybíral. Vstupné se totiž mělo házet do kasičky, takže jsme to riskli a zkusili to bez placení, což se nakonec ukázalo jako víc než dobrý nápad, jelikož mlha zde byla taková, že jsme na kýžený vodopád McWay vůbec neviděli.
Kempování
S pocitem zklamání jsme po 8 hodině večer dorazili do kampu (první kamp byl bohužel plný, tak se nám zadařilo až ve druhém kampu). Kampy tu fungují tak, že autem objedete celý kamp a hledáte volné místo. Když ho najdete, tak u něj zaparkujete a jdete ke vjezdu, kde je bedýnka, kam v obálce vhodíte peníze za kampování a papírek s poznávací značkou auta a někdy i číslo camp place. Kamp je vlastně velikánskej prostor, kterej je však rozdělen na jednotlivá kempovací místa s čísly, když u kempovacího místa je auto, tak máte smůlu a musíte hledat další. Abych to srovnal tady v tom kampu bylo 21 míst na stanování, v CR by se na ten šámej prostor vešlo tak 100 dalších stanů, aut a lidí. No každopádně po zaplacení poplatku a postavení stanu jsme si udělali jídlo z Walmartu a šli jsme spát.
Druhý den – Západní pobřeží & Beikersfield
Po ranním probuzení v kempu jsme si dali snídani z našich zásob a rozhodli jsme se, že se na západním pobřeží nevyplatí přespávat další noc když je taková mlha, ale že rovnou popojedeme až do Beikersfieldu, který leží zhruba uprostřed Kalifornie. Nicméně v plánu jsme nechali hlavní bod cesty duny u Pisma, které jsme chtěli přeci jenom vidět.
Jako první jsme ale náhodně zastavili u Elephant Seal Vista Point, kde byli k vidění jak už název napovídá zase ty líné mořské potvory, (zřejmě lachtani) Na pláži se jich tam roztahovalo spousta a byli také celkem komičtí :), takže jsme zastaveni rozhodně nelitovali.
Hearts Castle
Dále jsme se chtěli podívat na Hearts Castle, ale když jsme přijeli ke vstupnímu vchodů tohoto objektu s dlouhosáhlími pozemky všude okolo, tak nám poněkud došlo, že toto místo asi nebude určeno přímo pro nás, což se nám také potvrdilo.
Tento“hrad“ bylo totiž sídlo bývalé sídlo zbohatlického magnáta a za prohlídku jeho kuchyně chtěli 30$ a to se nám opravdu dávat nechtělo. Je překvapující, že právě zde jsme viděli nejvíce amerických turistů, asi u nich bohatství a sláva budí úctu a respekt.U nás to ale spíše vyvolalo efekt zavřené peněženky a rychlého odchodu z tohoto místa. Abychom neodjeli s prázdnou, tak jsem pro Míšu nabral pár cukru a zastavili jsme se ještě na místním molu pana Heartse (onen magnát). Potěšující také bylo, že od této chvíle začalo znovu prosvítat slunce a začalo být opět hezky (spíše vliv ujetých mil, než zásadní změna stavu počasí) a tak jsme na parkovišti nasadili šortky a sandále a vyrazili dál na cestu.
Morro Bay State Park
Po několika dalších desítkách míli se před námi na moři objevil zvláštní kuželovitý ostrov v oceánu a tak jsme zastavili a šli si ho vyfotit (Muff to teď dohledával a byl to Morro Bay State Park). Na pohled byl útvar opravdu zajímavý, bohužel na fotkách nikterak nevyniknul, jelikož nikde nebylo dostatečně popředí pro fotku a tak jsme vyrazili zase k autu. Po cestě k autu mi totálně vypověděly službu sandále a musel jsem je na parkovišti vyhodit. Njn budu si tu muset koupit nějake boty 🙂 (a asi i šortky, páč po pár dnech nošení už vypadaj poněkud děravé v určitých partiích) Opětovně jsme nasedli do auta a vyrazili na duny do Pisma.
Pismo beach
Do Pisma jsme dorazili celkem brzo a tak jsme zavítali ještě na místní promenádu k pobřeží, kde jsme se vyfotili u věže pobřežní hlídky a já na parkovišti viděl prvního starého Mustanga 1967 (jinak po ulicích zde jezdí tucty nových Mustangu GT, imho obecně tu jsou auta na naše poměry a hlavně na místní poměry laciná – Mustang se tady v těch autobazarech ve verzi GT prodává tak za 25 000$, ale najdete tu i ty jejich vany za 15)
Po prohlídce pláže jsme se konečně dostali k oněm kýženým dunám a již nás ani nepřekvapilo, že je zde opět nějaké vstupné a tak jsme zaplatili pět dolarů, načež jsme se dozvěděli, že se zde jezdí autem a cesta vede přímo po pobřeží. Málo kdy si člověk užije cestu autem jako zde, po pravé straně vám u kol končí oceán a po levé straně máte nekonečnou písečnou pláž.
Když jsme se dostatečně najezdili okolo pobřeží, tak jsme se šli do dun trochu projít, nicméně tyto duny jsou spíše určené pro čtyřkolky. Pro pěší turistiku to nemělo moc význam a tak jsme to brzy otočili a vrátili jsme se k autu a jeli na oběd. Cestou jsme natrefili na liquer shop a tak jsme nakoupili opět trochu vína a chipies na večer a já tam objevil mojí vytouženou hippies mikinu. Po nákupu nás čekalo další překvapení, jelikož jsme natrefili hned naproti obchodu s chlastem na epesním restauraci hrající si na staré časy. Představte si PeachPit ve vlaku a máte jasnou představu jak to vevnitř vypadalo, volba jídla pak již byla jasná a dali jsme si klasický hamburgery.
Po super jídle jsme vyrazili směre do vnitrozemí do Bakersfieldu. Asi tak po 100 mílích se výrazně oteplilo a změnila se krajina, nejdříve nastoupili kopce a následně opět rovná planina, udělali jsme pár fotek, když jsme zahlídli nějaký pěkný strom, nebo kopec a vyzkoušeli jsme si párkrát nechat vylézt na povrch z našich duší angry turistu, který pohrozil na nějakou tu skálu 🙂 Po projetí pomerančovými háji, mrkvovými poli a lány se zelím, jsme se konečně dostali do Beikersfieldu.
Bakersfield
Zde jsme museli vyřešit dvě věci a to zejména kde budeme spát a kde natankujeme a ani jedna věc nebyla tak jednoduchá, jak vypadala. U nákupu benzínu nám pán z obsluhy, po půl hodině lelkování u stojanu, vysvětlil, že všechny stojany na karty lze používat jen když máte kartu vydanou v USA, takže pro Evropana jsou ty stojany prostě totálně na hovno a buď musíte platit cash, nebo na pokladně kartou, pokud je to možné. S ubytováním jsme spíše neměli štěstí přes internet, jelikož signál nebyl natolik stabilní, abychom mohli rezervovat motel předem a tak jsme to museli nechat až do příjezdu na motel. (Rezervace online vás vyjde někdy mnohem levněji než pronajmutí pokoje na místě) Schválně jsme si vybrali motel s internetem na pokoji, abychom mohli, zase být v kontaktu se světem.
Po ubytování a facebookáření, jsme vyrazili do města, nicméně ve 30 stupních v noci se člověku moc nechce procházet po městě, které ještě ke všemu po setmění vypadalo celkem nebezpečné a tak jsme vyrazili zpět k motelu zpátky facebookařit. Cestou zpět nás ale odchytla místní omladina, která nutně potřebovala vědět odkud, že to jsme. Na oplátku jsme se dozvěděli, že Beikersfield je pěkná díra a že jediné co se zde dá dělat, je hrát hazard přes internet, s těmito slovy se omladina přesunula k místní internetové kavárně a šla vydělávat peníze. S Muffem jsme pak dali ještě jedno pivo za 100 kaček (asi ty prachy nepřestanu jen tak přepočítávat) a vyrazili jsme k motelu a spát.
