Pixa
Dnes jsme chtěli navštívit Jericho, Mrtvé moře a pevnost Masada. Takže jsme vstávali brzo. bohužel zase jsem byl první vzhůru i když přes svoji intoxikaci vínem jsem doufal, že se někdo vzbudí dřív. Bejt první má ovšem své výhody, můžete jít do koupelny bez čekání a z ostatních si dělat srandu, že jsou pomalí atd…
Nakonec však všichni vstali a i když to nevypadalo, tak jsme kolem 9, vyrazili hledat půjčovnu aut, což nebylo tak složité, jelikož se všechny tyto společnosti aglomerují do jedné ulice kousek od našeho ubytování a tak je postupně obejít nedalo žádnou práci. Přes určité obstrukce v dohadování o tom co vlastně chceme a čekání na Honzu jsme nakonec vybrali lokální autopůjčovnu, která měla lepší ceny, než zavedené světové autopůjčovny. Za dumpingovou cenu jsme dostali zánovního Peugeota 301 a vydali jsme se za naším dobrodružstvím.
Saint Jones Monastery
Předem asi rovnou řeknu, že dnešek byl nejhezčím dnem v Izraeli, jelikož radši pozorují netradiční přírodu, než městské výdobytky.
Po vymotání z města jsme jeli asi půl hodiny po dálnici, než jsme dojeli k Jerichu, kde se ve skaliských horách ukrývá pravoslavný klášter mnichů zvaný Saint Jones Monastery. Místo by sice mělo sloužit jako poustevna, ale již dávno se z toho stala turistická atrakce, kvůli které vzniklo i na takto jinak opuštěném místě parkoviště a prodejní stánky.
Proto se také na nás po výlezu z auta vrhli prodejci s tím, ať si od nich něco koupíme, čemuž jsme nakonec zvládli všichni odolat a vydali jsme se na sestup do údolí, kde se nám postupně odkrýval onen kostel, který byl vybudován na protější straně údolí. Když jsme se konečně dostali ke vchodu, tak jsme zjistili, že je zavřeno a tak jsme po chvíli lelkování prošli alespoň okolí, teda kromě Honzi, kterej se dokázal vetřít opět dovnitř pod záminkou toho, že jeho přítelkyně je ortodoxní křesťanka a bůh ví co ještě.
Cestou zpět údolím nás míjeli muži s oslíky, kteří nám nabízeli, že nás vyvezou na oslovi nahoru k parkovišti. Honza opět nezklamal a vcukuletu u jednoho z nich dohodnul výměnu oslíka (a čtyř dalších) za Andreu, což se oslíkářovi velice líbilo. Každopádně Andrea už z toho tak nadšená nebyla a tak jsme pokračovali do kopce nahoru s Andreou, zatím co oslík si to namířil do údolí se svým starým majitelem.
Jericho
Poté jsme se vydali do města Jericho, jelikož už jsme začínali mít hlad a věděli jsme, že jinak po cestě nic nepotkáme. Do města Jericho jsme se dostali po prašné cestě, kde nás Honza neváhal upozornit, že jsem se dostali na území pod Palestinskou samosprávou a že už tu asi nebude tak bezpečno. Mimochodem jak jsme zjistili Jericho je první město, kde měl Jásir Arafat svůj první politický proslov.
Každopádně přes tyto informace Jericho je celkem milé arabské městečko, kde se na nás lidé usmívali a kde hlavně bylo hodně levno, takže jsme se za falafel dostali s cenou na 4 šekely a tak jsme se nenažrané rozhodli koupit ještě každej šavarmu (něco jako gyros) a vody na horší časy až bude hlad a žízeň. Z Jericha jsme pak opět odjeli cestou, kterou by jste popsali u nás asi jako polňačka. Sranda byla až když při najíždění na dálnici a Andy vzala podvozkem o zem a zřejmě jsme trochu utrhli spoiler, ale naštěstí to tam pak o kus dál Andrea nějak přitlačila zpět a tak možná nebudeme ani nic platit v půjčovně za zničení…
Mrtvé moře
Pak už jsme po dálnici, či rychlostní silnici vyrazili k Mrtvému moři. Nejprve jsme míjeli ohromné palmové sady. Pak palmový háj vystřídaly skalnaté útesy z načervenalého kamene, což mi nejvíce připomělo skály v Dead Valley v USA. Tyto skály lemují vlastně celé pobřeží Mrtvého moře.
Primárně jsme se nejdříve chtěli jet koupat do En Gedi, bohužel se ukázalo, že toto místo je opuštěné parkoviště, kde není žádná voda na osprchování a hlavně se tam nedalo ani vjet a tak jsme pokračovali dál v cestě s tím, že se možná dostaneme do města En Bokeh, kde by měly být hotelové resorty. Cestou jsme však míjeli úchvatné výjevy na Mrtvé moře a tak jsme párkrát stavěli, abychom si Mrtve moře vyfotili.
Pevnost Masada
Cestou do En Bokeh jsme se nakonec rozhodli jako první navštívit pevnost Masada. To je starověkká římská pevnost na veliké skále a tak jsme si před koupáním dali výšlap na vrchol. Jelikož jsme socky (a jsme na to hrdý), tak jsme si koupili vstupné bez mastňácký lanovky. Výšlap byl super, i když jsem přepálil trochu start s tím, že jsem si vzal sluchátka a vystřelil nahoru, což mi vydrželo tak do půlky, než jsem musel zvolnit, abych to došel, každopádně jsem si endorfínama krásně vyčistil hlavu.
Vršek pevnosti Masada byl pak trochu zklamání, jelikož z pevnosti toho opravdu moc nezůstalo. Na druhou stranu je zde úžasný výhled na Mrtvé moře a hlavně na východní pobřeží mrtvého moře, které je tvořeno také skálami. Sice to bylo ještě celé v oparu, ale i tak všem doporučuji se sem podívat, jelikož ten výhled fakt stojí za to. A když si najdete nějakej opuštěnej kout, tak to může být místo na rozjímání jako stvořené, jelikož tu máte svět na dlani, a pod vámi lítají ptáci a všechno je tam dole maličké a směšné…
Těsně před sestupem z pevnosti Masada se stala jedna z těch tisíce náhod, co se vám přihodí při cestách.. Prostě koukáte kolem sebe a najednou vidíte, že na vás někdo mává a zjistíte, že je to váš kamarád a že jste se dokázali náhodně a bez domluvy potkat na skále tisíce kilometrů od domova. S Radkem (s oním kamarád) jsem pak sešel za vzájemného hovoru až dolů a domluvili jsme se, že s jeho partou, že zkusíme najít nějakou tu pláž se sprchou u mrtvého moře. Mělo to ale jeden háček, klasický nám chyběl Honza, kterej se někde zásek a jelikož se blížila čtvrtá hodina, kdy zavírali parkoviště, na kterém jsme měli auto, tak jsem se s Andy a s Tomem dohodli, že oni půjdou pro auto a já počkám na cestě na Honzu a pak se sejdeme pod parkovištěm pro autobusy. Radek s kamarádama, řekli že pojedou napřed do En Bokeh a kdyžtak se tam potkáme, či si dáme večer v Jeruzalému pivo.
En Bokeh – koupání v Mrtvém moři
Honza nakonec po dlouhé době čekání dorazil, ale i když jsem na něj mával, tak mě ani neviděl a buď automaticky, nebo se zmatením (u něj člověk nikdy neví) se vydal rovnou na dolní parkoviště pro autobusy. No po šťastném shledání, kde nezůstalo ani jedno oko suché, jsme se vydali konečně do En Bokeh na to koupání.
Radka s jeho dalšíma asi 9 kamarády jsme našli snadno a tak jsme to vedle nich zaparkovali a vydali se společně hledat nějakou veřejnou pláž u Mrtvého moře, jelikož toto město se skládá jen z hotelů a soukromých pláží, tak jsme to neviděli moc optimisticky. Naštěstí jsme měli štěstí a našli jsme veřejnou pláž, která měla i tekoucí vodu, což byla naše podmínka, abychom do toho vůbec vlezlí plus tam byly i převlékárny a tak jsme to s Tomem a s ostatníma Radkovejma kamarádama hecli a šli na to. Pokud někdy budete stát před otázkou zda se jít vykoupat do Mrtvého moře, či nikoliv, tak musí říct. JDETE DO TOHO.
Je to super zážitek a musím se tímto omluvit Tomášovi, že jsme si z něj dělal kvůli tomu srandu. Představte si, že je to tak slané, že nemůžete plavat, prostě nohy máte tak nahoře, že nemůžete efektivně kopat nohama a když je chcete dát dolů a postavit se na dno, tak je to jako by vám je někdo neustále podkopával a tlačil nahoru. Můžete si dát nohy klidně za krk a neutopíte se, prostě je to fakt sranda.
Po koupání a neméně důležité sprše jsme se dostali na parkoviště, kde jsme zjistili, že jsme dostali pokutu za parkování, což jsme se nakonec rozhodli nechat to vyhnít. Trochu problém měla Radkova parta páč měli dvě auta a dostali už druhou pokutu.
Nezbejvalo už nic víc než se rozloučit, ale ještě jsme si potvrdili s Radkem pivo na večer v Jeruzalému.
Cesta zpět a Jeruzalém
Chtěli jsme se vydat do Betléma, ale Honza vyrukoval s tím, že musí jít kutat sůl pro mámu z Mrtvého moře a tak jsme se s ním vydali dělat horníky. Jak to z prvu byl divnej nápad, tak jsem toho nakonec nelitoval, jelikož jsme našli kus pobřeží, na které byly ze soli vytvořené zajímavé výtvory a ještě byl zrovna západ slunce, takže to byl fotografický zážitek.
Poté už jsme vyrazili do Betléma, problém byl v tom, že si Honza chtěl zkusit jaké to je řídit s automatem a tak jsme ho pustili za volant. Což byla nakonec velká chyba, jelikož po chvíli začal lementovat, že se mu chce spát a tak jsme mu říkali, že ho vystřídáme, což nechtěl, nicméně po chvilce se auto začalo pohybovat výraznou měrou do protisměru a tak jsme na něj všichni začali řvát, což ho asi probralo a vrátil se zpět do správného pruhu. Pak už jsme ho vyhnali od volantu a zbytek dořídila naše šikovná drožkařka Andy.
Do Betléma jsme však nedojeli, jelikož jsme si říkali, že v 8 hodin večer tam bude vše zavřené a tak jsme jeli do Jeruzalému vrátit auto. Což se ukázalo také jako problém, jelikož vrátný nás nechtěl pustit na parkoviště s tim, že po 6 hodině nemá nikoho pouštět dovnitř, plus že je to parkoviště jen pro Hertz. Nakonec ho Tomáš donutil, aby zavolal na číslo naší autopůjčovny a pr pořvávání přes telefon nás nakonec pustil a my zaparkovali. Dali jsme mu klíčky do ruky a šli jsme domů.
Doma po sprše jsem už byl domluvenej s Radkem, že zajdeme s jeho partou na pivo. Bohužel mým spolucestujícim se nechtělo a tak jsem vyrazil za nimi sám. Prošel jsem s nima tržiště, které je plné hospod ,a pak jsem si sedli na vodnici a pivo uplně někam jinak, což bylo fajn, jelikož jsem tu po vodnici pošilhával už dlouho…
Každopádně cestování v deseti lidech jsem zjistil, ze má asi taky něco do sebe, prý se vůbec nehádají a jsou jedna velká parta a mají jeden společný rozpočet, takže jedí všichni dohromady atd.. Ale každopádně to byli fajn lide a rad jsem s nimi strávil onu malou chvilku uprosred cizího města. Po šíše jsme skakli jeste k nim na hostel a pak jsem šel domu a začal jsem psat blog, to jsem ale nedokázal dopsat a s únavou jsme se zhroutil do postele, tedy na koberece…
Druhý den nás čekala už jen cesta domu
