Vietnam 07 – Hoi An

Cesta do Hoi An nakonec trvala spíš 4 hodiny než proklamované 3, ale asi je to tím, že vždy záleží kolik turistů od hotelu musí na začátku naložit. Po dvou hodinách byla zastávka na čůrání, kde byly kupodivu napálené ceny za jídlo a pak jsme pokračovali dál přes Danangh, který už dával znát, že jsme v přímořské oblasti, jelikož se zde začaly objevovat upravené promenády a pláže. Do Hoi An jsme pak dojeli už za chvíli.

U autobusu nás odchytla naháněčka a zdarma nás odvezla ke svému hotelu. Ten byl moc pěknej s bazénem, ale chtěli 6$ na hlavu za pokoj pro 4 lidi a 7$ za pokoj na hlavu pro dva. To pro nás bylo moc pac, náš limit je 10$ za pokoj pro dva a tak jsme chtěli odejít, paní recepční se však nevzdala a zavedla nás do druhého hotelu stejného názvu, kde byl pokoj za 10$. Ten jsme nakonec vzali, jmenoval se „Hoa My I.“ a vyrazili do města.

Město Hoi An se nejdříve zdálo, jako všechny ostatní, ale pak jsme si všimli, že je všude spoustu lampionů a butiku se šatama, které vám na míru upraví, nebo ušijí. Sice jsme si řekli, že nákupy, necháme až na potom, ale holky nevydržely a začaly aspoň nakupovat. Kristýna si na druhej den zarezervovala šaty a pak se s Míšou vrhly do nakupování peněženek a korálků.

Po hodině nakupování jsme konečně dorazili ke starému japonskému mostu, který byl asi 10 minut od našeho hotelu :).

Most byl pěknej a tak jsem si ho vyfotil. Všude u vody nabízeli lampióny a svíčky v krabičkách, které se daly pouštět po vodě a tak to tam hrálo různými barvami a světýlky. U mostu jsme si dali pouliční jídlo a já ochutnal místní specialitu Lao Cai, což jsou ploché nudle s vepřovými plátky. Míša si dala slané palačinky s krevetami se speciální omáčkou, rýžovým papírem a bylinkami a taky si čvachtala, ač to na ní bylo hodně mastné.

Pak už jsme si prošly pouliční stánky, kde holky koupily korálky a my s Muffem jsme si sedli na točené pivo za 5 korun. To bohužel nebylo moc dobré, ale nějak jsme ho vypili a směrovali jsme to do hotelu. S Míšou jsme si zahráli oko bere o masáž nohou, takže mi nakonec Míša na svůj svátek musela namasírovat nohy a pak už jsme šli spát :).

Hoi An – Druhý den

Ráno jsme vstali nasnídali se a šli jsme si půjčit kola. Kola byla opravdu jen prostá šlapadla s dynamem a se skřípajícíma brzdama, ale na tu rovinku nám to bylo jedno. Chtěli jsme dojet na místní pláže, které měly být vzdálené ani ne 4 km. Ale v tom vedru, které dnes nastalo jsme byli hned zpocení. Je tu teď něco okolo 31° stupňů a 64% vlhkosti vzduchu. Takže když jsme zastavili, lilo z nás jako z volů. Nebo alespoň ze mě.

Když jsme dojeli k pobřeží, tak jsem prosadil, abychom jeli směrem, kde mi přišlo, že dle cedulí je pláž z vychvalovaná z průvodce. Nicméně jsme dojeli k místu, kde se řeka vlévala do moře a nedalo se dál pokračovat, ale jak jsme byli celý splavení, tak jsme se o kousek dál v moři stejnak vykoupali, teda aspoň já a Muff, pro holky to bylo špinavé kvůli oné řece, a tak zůstaly na pláži. Když jsme se vyblbli, tak jsme udělali pár fotek a vydali se zpátky po pobřeží k naší první odbočce s tím, že tentokrát pojedeme druhým směrem.

Po chvíli šlapání jsme zastavili u nějake putiky se slunecníkama a lehátkama na pláži. Za lehátka nic nechtěli, a tak jsme se usídlili na nich. Museli jsme si dát jen něco k pití, tudíž jsme si dali pivo a kokosáky. Sice s přirážkou, ale všechno bylo aspoň zdarma. Za pivo myslím chtěli 25kc.

Pak už jsme šli blbnout do moře a já napsal včerejší příspěvek s pivem na lehátku 🙂 Míša si dokonce chtěla postavit hrad z písku, ale nakonec z toho byla želva, s kterou se pak Muff vyfotil. Takhle jsme tam byli asi do 4, než jsme se vydali na zpáteční cestu.

Museli jsme ale vyřešit nějak to, že Míše se na velocipedu začal prokluzovat řetěz, který vůbec nezabíral. Nakonec jsme to vyřešili tak, že Muff vezl vedle sebe nefunkční kolo a já vezl Míšu na nosiči. Byl jsem sice pak zplavenej jako kůň, ale nebylo to překvapivé tak těžké a náročné. Jen trochu vratké při rozjezdech na semaforech.

Pak už jsme dojeli na hotel zpět do Hoi An. Vysprchovali jsme se (hlavně ja) a šli na obědo-večeři. Jedli jsme v pouliční restauraci, ale byla super. Mě připravili senzační chicken curry a ostatním taky udělali super jídla a tak nám nevadilo ani to, že po trámech nad nama běhali hlodavci 🙂 Škoda, ze jsem si nezapamatoval název podniku, abych ho tady doporučil. Po večeři jsme se vydali do krámů s hadrama.

Kristýna si šla vyzkoušet šaty, které si včera objednala a zjistila, že je udělali trochu jinak a tak je nechala znovu přešít, pak jsme si s Muffem nechali na míru ušít košile, které si zejtra musíme vyzvednout.

V čem to tady ale nechápu, je to, že prodavají običejná trička za 300 Kč, což mi přišlo teda hodně ve srovnání s tím, že vám zde ušijou košili na míru za 400 Kč. Sice chápu, že je to bavlna atd, ale dát za to skoro jako za tu košili mi přišlo trochu moc. Nakonec jsem si koupil jedno z velkovýroby za 150kc, páč jsem potřeboval nějaké na zítra, jelikož jsem měl v plánu všechna ostatní trika večer nechat vyprat.
Muff s Kristýnou si ale koupili i ty dražší, ale alespoň nevypadaj tak tuctově a jsou příjemnější na dotek příjemnější. Holky si nakoupily turecké kalhoty a po nákupech jsme si sedli u řeky na pivo.

Byla happy hour a tak jsme měli pivo za 9 Kč a dva drinky za cenu jednoho, dle Kristýny tam ale nebylo moc alkoholu. Po koktejlech jsme šli na hotel, po cestě jsme si s Míšou koupili něco jako koblihy plněné kokosem na snídani, jelikož nás zejtra brzo ráno čeká výlet na místní chrámy My Son.

Hoi An den třetí – Výle do My Son

Ráno jsem byl celkem nevyspalej, jelikož jsme vstávali na 7 a jeli na výlet na My Son, což je komplex rozbořených chrámů, které jsou kousek od Hoi Anu. Kristýna vstala ráno dřív a výlet zarezervovala, jelikož jsme to večer už nestihli, pač recepční na hotelu večer už nebyla. Byl tam jen hlídač, který neuměl anglicky.
Autobusem jsme jeli asi hodinu a stálo nás to 5$ za cestu a 5$ bylo vstupné pro jednu osobu. Muff chtěl jet sice na motorkách, ale na nich bychom to asi nenašli. Vtipné bylo, že nás nejdříve zavezli za záštitou toalet do místní prodejny se suvenýry z My Son a až potom do My Son. Venku bylo strašné vedro a my byli ze včerejška celkem hodně spálení, takže pocit nic moc. Po pár krocích jsem byl zpocenej a mokrej od halvy až dolů.

My Son je takové prapodivné. Jako každá starobýlá památka není moc v dobrém stavu a to co v dobrém stavu je, je povětšinou zrekonstruováno. Rekonstrukce ale probíhala tak, že vše bylo znovu postaveno před pár lety, jelikož to tu Američani za války, celé vybombardovali, protože se tu schovával Vietkong. Je sice pravdou, že kdyby to asi znovu nepostavili, tak by tam asi kromě hromady starejch cihel nebylo nic, ale když člověk vidí, ty nove zrekonstruované (postavené) památky vedle těch starejch, tak je to takové divné. Na druhou stranu mi vždycky vadilo, že když přijdu k nějakému hradu a jsou z něj zachovány jen obvodové zdi, tak si neumím představit jaké to vapadlo, když to ještě stálo.

Každopádně to, co zůstalo z My Son a vypadalo jako původní, tak bylo pěkně. A jako na každé jiné památce ve světě tu byla i horda turistů, takže si člověk musel pár minut počkat na snímek bez lidí. Památky jsme prošli celkem rychle, jelikož jsme se odpojili od průvodce a naší skupiny. Nicméně jsme tak přišli o výklad k jednotlivým budovám. Průvodce ale mluvil anglicky s nesrozumitelným přízvukem, takže jsme mu moc nerozuměli a tak nám ani nevadilo, že jsme si My Son prohlídi sami. Nicméně já si to nakonec prošel sám, protože jsem kvůli fotkám raději šel nejdříve na místa kde nikdo nebyl. Každopádně jsem pak Mísu s ostatníma našel a stejně jsme měli dost času na odpočinek a tak jsme se u autobusu posadili na pití a zmrzlinu. Pak už přišla naše autobusová skupina a vydali jsme se na zpět. V půlce cesty jsme vysadili lidi, kteří měli zaplacenou ještě cestu lodí s obědem do Hoi Anu a my pak pokračovali dál k hotelu.

V Hoi Anu jsmepak zašli rychle na hotel vyměnit si propocená trika. Pak už jsme šli vyzvednout košile a šaty pro Kristýnu. S Míšou jsem po cestě ještě naposlední chvíli vybíral kabát. Košile nakonec vypadaly pěkně a byl to opravdu příjemný materiál a za 400 Kč jedna, to byl super kauf. Jediné co bych jim vytknul je, že bílý límec u rukávů je z druhé strany trochu průhledný a prosvítá pruh látky pod ním. Pak už jsme zašli na pozdní oběd, kterej byl fajn, já si teda objednal jen rýži a Míša polívku, ale Kristýna di dala místní rybu, která vypadal super a Muff kachnni ragú. No dali jsme si pak na třetiny pizzu s Míšou a Muffem páč jsme měli ještě hlad 🙂

Po obědu jsme chtěli ještě vidět místní chrámy, ale už jsme měli jen hodinu do odjezdu a tak jsme se vydali jen k nejbližšímu z nich, bohužel se platilo jedno vstupné za vstup do všech a to pro nás nemělo význam na tu hodinu a proto jsme se vrátili do hotelu. Příště to chce min nakupování a víc památek. Sprchu už jsme si museli dát u recepce, jelikož jsme byli po check-outu a pak už jsem čekali na autobus do Nha trangu. Ten se spozěním nakonec přijel, chtěli jsme jít nejdřív dozadu nahoru na „pětku“ na lezení, ale holky si to nakonec rozmyslely a lehly si separé.

Pouštěli nám nejdřív nějake divno-taneční hity než jsme je ukecali na normální americkej film, pác tam byla většina evropanů. Pak už nám nezbývalo než se pokusit nějak přežít 12 hodin v busu. Stavěl nakonec cca po dvou hodinách. Na jednom odpočívadle se pak ještě před půlnocí jedlo, ale to jsme se neodvážili, vzhledem k různorodosti v čistotě toalet po cestě.