Noční příjezd do Ninh Binh
Ráno v Ninh Binh
Ráno jsme vstali a sešli se na snídani. Přivítal nás náš první deštivý den ve Vietnamu, a tak jsme se po snídani vydali koupit tickety na vlak do Hue. „Naštěstí“ byl pátek a tak jsme za vlak dali na osobu „jen“ 650 korun ve zvýšené sazbě pro cizince, což jsem „rád zaplatil“, protože si myslím, že turisti by měli platit nejmi 3x víc za to samé, za co platí místní daleko méně.
Po tomhle vysluněným kaufu jsem já a Muff potřebovali pláštěnku, a tak jsme zašli na přilehlý market. Hned u prvního stánku jsme sehnali super kšeft za 10kc jednu, každopádně Muff ji měl za minutu roztrhlou na dvou místech. Pokud bude pršet ještě pár dní, tak Vietnamu vzroste výrazně HDP při takové spotřebě pláštěnek.
Pak už jsme se šli na hotel domluvit s naším recepčním, zda nám nesežene odvoz do Tam Coc. Děda nám nejdříve nabídl velmi přátelskou cenu 5$ na hlavu, což jsme se s ostychem a sebezapíráním rozhodli nepřijmout a kontrovat nabídkou 120 Kč dohromady, děda nakonec naši vydřidužskou cenu přijmul a objednal nám privátní auto. Na něj jsme si počkali venku 30 minut pod střechou a pozorovali průtrž mračen.
Tam Coc
Po příjezdu našeho džípu už nebylo na co čekat a vydali jsme se do Tam Cocu na lodičky. Když jsme tam dorazili, tak jsme s Muffem raději nakoupili lepší pláštěnky, takže bohužel HDP se zvyšovat nebude. U kasy jsme zjistili, že za pronajmutí lodě se platí 150Kc a pak každý z nás dá za vstupné ještě 120Kc, což by bylo celkem ok. Veselé spíš bylo to, že na loď se podle prodejkyně lístků, vejdou „jen dva Evropani“, takže si musíme pronajmout dvě lodě místo jedné. Což „bylo fajn“, páč aspoň se v nich nebudem mačkat jako Vietnamci, kteří na té samé lodi jezdí nejméně ve 4 lidech, takže myslím, že jsem „rád“, že Vietnamci takhle myslej za nás a my se nemusíme o nic starat.:D
Po nástupu do lodičky se nás paní veslařka začla ptát odkud jsme a zda jsme manželé, což jsme zjitili uměla ve více jazicich, jelikož takle pokřikovala i na turisty z vedlejších loděk, když slyšela francoustinu.
Co se nedá tomuhle místu odepřít je fakt, že toto místo splnilo přesně mé očekávání. Jednalo se o vyjížďku asi tak 2km po proudu řeky, která vedla mezi skalami porostlých zelení. Tyhle skály homolovitého tvaru se rozléhaly až kam oko dohlédlo. A vůbec to byl zážitek plnej představ, že jsem Rambo a řeku projíždím na člunu s těžkým kulometem. 😀
No abych se vrátil k naší veslařce, tak hlavní zajímavostí spíše bylo to, že paní veslovala nohama, což jak jsme si všimli, je zde zvyklostí. Předpokládám, že je to pohodlnější a méně náročné než normální veslování rukama, páč té naší veslařce bylo asi okolo 60 let a vypadala jako „strašnej chudák“, páč nám furt říkala, že je to daleko a že je unavená, její zdraví nás „tuze trápí“ a tak ji na konci dáme asi nějaké peníze.
Cesta zpátky byla taky nádherná a mé interní pocity se změnili z Ramba 2 na Ramba 4. Dokonce i vysvitlo slunce a bylo krásně. Před výstupem na břeh jsme naši veslařce dali 20Kc, na to nám sdělila, že je unavená tak akorát na 40Kc, na což jsme jí sdělili, že je unavená na 20 Kč s čímž nakonec souhlasila s nechala nás vystoupit.
Když jsme nabrali směr zpět, tak k nám připluly prodejkyně a chtěly nám prodat svoje exckluzivni zboží za „příznivou cenu“, veslařka nám zase připoměla, že je unavená a že by potřebovala vodu, což je dobře, jinak bychom na její zuboženost dočista zapoměli. Buhužel prodejkyně nebyly tak vytrvalé jak tvrdil průvodce a tak jsme si nestačili ani nic koupit, a to i přes naše vrtění hlavou a odmítavá gesta.
Oběd a cesta zpatky do Ninh Binh
Po lodičkách jsme měli hlad a zapadli jsme po pár předražených pokusech do příjemné restaurace, což bylo zrovna v čas, jelikož se znovu strhla průtrž mračen. K jídlu jsme si dali kalsický nudle s masem, Míša polívku a Kristýna zkusila kozu a já objednal jedny jarní závitky pro všechny. Jídlo bylo dobré a i ta koza se povedla (paní kuchařka nám musela ukázat jak a s jakými ingrediencemi se to jí) Bohužel při placení jsme zjistili, že těch 8 závitků nebyla jedna porce, ale dvě, takže jsme to museli zaplatit, páč jsme to sežrali.
Po jídle jsme šli kus pěšky zpátky do města Ninh Binh, než nás odchytl taxikář a odvezl nás do centra, což bylo nakonec fajn, protože by jsme to asi jen tak neušli. Ve městě jsme se pak různě motali, až jsme narazili na obchoďák a tak jsme šli ze zvědavosti dovnitř. Supermarkety tu ale asi jsou spíš pro bohatší, páč věci, pro Evropana normální, jako je třeba tvrdý sýr tu stojí celkem dost peněz, stejnak jsme ale nakoupili pár věcí na večeři a šli jsme dál, nakonec jsme našli pagodu, dali si u ní kafe a vyrazili na hotel.
Na hotelu jsme se vysprchovali, připravili si večeři z nakoupených věcí a počkali jsme další hodinu, až dvě na vlak. Buhužel jsme tentokrát měli rozdělené kupé a tak jsme s Míšou měli kupé s dalšími lidmi. Jako vždycky se na nás bůh štěstí „usmál“ a tak máme místo dvou lidí v kupé 4, dva Vietnamce a jejich dvě děti. Ale jsou celkem v pohodě.
Celkový plán naší cesty
Celový plán naší cesty naleznete zde.